IZOLOVANÉ RUSKO 

Rusko se v pozdním středověku a raném novověku vyvíjelo dost specificky a hlavně nezávisle na zbytku Evropy. Spousta trendů (třeba renesance) jej úplně minula, takže nemá moc smysl zařazovat ho chronologicky mezi ostatní výpisky. Tahle kapitola prostě stručně popisuje ruské události od 13. do 17. století.

Potíže s Mongoly

Začneme v roce 1223 na řece Kalce. Mongolové, kteří se sem dostali s Čingischánem během jeho tažení, tam porazili Kyjevskou Rus, ale nechtěli ji územně pohltit. Jenom začali od jednotlivých knížectví (mezi nimiž bylo třeba Tulské, Tverské a Moskevské) vybírat daně a krást ženy a děti. Po nějaké době se spolu tyto národy domluvily, že daně si Rusové vyberou sami a Tatarům (tak se Mongolové také označují) je předají v Knížectví vladimirsko-suzdalském, kde měl své sídlo jak hlavní světský panovník, tak hlava pravoslavné církve.

Na konci 13. století rostl význam Moskvy, kde se křížila praktická řeka a vytížená dálková stezka, a spolu s ním se šířil i vliv moskevského knížete. Tím byl od roku 1328 Ivan I. "Kalita". Svou přezdívku, v překladu znamenající "měšec", si zasloužil za to, že přesunul daňovou pokladnici k sobě, čímž zlepšil vztah Tatarů s Moskvou a spustil imigraci Rusů do Moskevského knížectví.

Jeho odvážný vnuk Dimitrij Donskij (vládnoucí počínaje rokem 1359) pak zcela odmítl tuto mírovou daň platit a zavinil tak bitvu na Kulikovském poli (1380), kde Rusové nad Zlatou hordou zvítězili. Tatarové se ale nevzdali, hned dalšího roku podnikli nový útok, dobyli samotnou Moskvu a nadiktovali si ještě náročnější podmínky.

Zachránce a ochránce Ivan III.

Moskva přesto dál vzkvétala, zatímco Zlatá horda upadala. Když se v roce 1462 rozložila na menší chanáty, využil toho Ivan III. K Rusku připojil Novgorodské knížectví a další území až k Litvě a všechno to sjednotil. V čele nového "Moskevského státu" stál od této chvíle car (správněji "kníže vší Rusi") s neomezenou mocí, dobře na tom byli i dědiční vyšší šlechticové čili "bojaři" a trochu hůře jejich neprvorození synové, tzv. "poměščici", kteří tvořili carovu armádu. S ní pak Ivan definitivně setřásl poslední útočící Tatary, třeba Ahmeda v roce 1480.

A taky svým způsobem převzal odkaz zanikající Byzancie. Oženil se se Sofií, dcerou posledního byzantského císaře, přimaloval si do znaku byzantskou dvouhlavou orlici a začal dodržovat zvyklosti byzantského císaře. Cařihrad (byzantské centrum, také nazývané Konstantinopol) padl a sídlem pravoslaví se stala Moskva.

Hrozivý a ohrožený Ivan IV.

Ivanův syn Vasilij III. se snažil udržet dobrou pověst královského rodu ve válkách s Polskem o Litvu a s Tatary, ale tak úspěšný jako otec nebyl. Když v roce 1533 zemřel, za jeho teprve tříletého syna Ivana IV. vládla matka. Jakmile se pak po deseti letech Ivan opravdu stal carem, projevila se jeho záliba v krvi a zabíjení (svého panovačného strýce kupříkladu nechal roztrhat psy), za niž si vysloužil přízvisko "Hrozný". Jelikož ale jeho rozhodnutí značně ovlivňovala jeho žena Anastazia a pop Silvestr, Rusko dál prosperovalo. Založilo knihtiskárnu, zabralo část západní Sibiře za Uralem, a dokonce začalo navazovat kontakty se zahraničím.

Pak ale manželka Anastazia zemřela a ta nová - Kateřina - intrikami odsunula Silvestra do kláštera. Ivan se cítil ohrožen a sestavil si šestitisícovou stráž "opričniků", kteří nemohli být trestáni, takže si dělali, co je napadlo. Paranoidně zareagoval Ivan IV. Hrozný i na smyšlený dopis, podle nějž se obyvatelé z Novgorodska paktovali s Polskem - 60 000 novgorodských obyvatel přikázal utopit. Mimo to všechno zabil i svého syna. Své příjmí si opravdu zasloužil.

Tři Dimitrijové a dvě staleté dynastie

Následujícím carem byl Fjodor I., duševně postižený syn Ivana Hrozného, ale fakticky za něj vládl bojar Boris Godunov. Fjodor měl sice dva syny, ale ten první brzy zemřel a druhého - Dimitrije - pravděpodobně nechal zavraždit Godunov, i když se všeobecně mluvilo o epileptickém záchvatu. Takhle roku 1598 vymřel dávný rod Rurikovců, který ovládal ruské země už od 9. století, a do čela se postavil cílevědomý Boris Godunov. Ten svou zemi reformoval a civilizoval. Zval řemeslníky z ciziny, posílal bojarské syny studovat, vybudoval přístav v Archangelsku, ale za pár let přišla strašná neúroda a lid to svedl na Borise.

V té době se také zviditelnil jistý Jurij Boganovič Otrepjev, který o sobě tvrdil, že je Dimitrij, poslední přeživší Rurikovec, a tedy právoplatný následník trůnu. Dnes víme, že šlo o podvodníka, a označujeme jej jako "Lžidimitrije", ale tehdy mu Poláci i část Rusů věřili. Falešný car v roce 1605 úspěšně zaútočil na Moskvu a Godunov si po prohrané bitvě vzal život. Byl zvolen jiný nástupce trůnu, ale Lžidimitrij ho zavraždil a chvíli pak opravdu vládl celému carství. Zanedlouho se ale profláklo, že kdysi přijal v Polsku křesťanství, a sám byl zabit jistým Vasilijem Šujským. Ten se stal novým moskevským carem, jenže netrvalo dlouho a objevil se další muž, který se proslavil předstíráním Dimitrije. Šujský a Lžidimitrij č. 2 tak chvíli vládli současně, každý jedné části říše.

Rada bojarů nakonec tuhle krizi ukončila, když v roce 1613 zvolila novým carem Michaila Fjodoroviče z dynastie Romanovců. Tento rod se na ruském trůně udržel až do první světové války.

Jirka