PETR VELIKÝ 

Od 9. do konce 16. století vládli Rusku Rurikovci. Pak přišlo krátké období zmatků, z něhož se v roce 1613 vyklubal nový vládnoucí rod - Romanovci. I oni si carský trůn udrželi obdivuhodně dlouho, přes 300 let. Třetím Romanovcem na trůně byl Fjodor, ale nebojte, k Petrovi Velikému se dostaneme cobydup.

Bezbolestný zisk Ukrajiny

Ukrajina. Ta byla tehdá součástí Polska, které si pomalu, ale jistě ukusovalo z ruského území, zabíralo ruské statky a ještě na ně uvalovalo daně. Ani Ukrajině se polský přístup nelíbil a Bohdan Chmelnický to demonstroval demonstracemi. Když Ukrajina zjistila, že sama nemá šanci na změnu, dohodla se s Fjodorem, že značnou část svého území (včetně důležitého Kyjeva) k Rusku připojí. Po Fjodorově smrti teoreticky spoluvládli jeho dva mladší synové - devítiletý Petr a slabomyslný Ivan, ale prakticky rozhodovala jejich sestra Sofie. Tedy dokud Petr nevyrostl...

Výpravy a přípravy

Rusko bylo dosud od zbytku světa (a západní Evropy obzvlášť) dost izolované, většina Rusů neměla ráda cizince a o dění mimo Rusko se ani za mák nezajímala. Kromě toho byli Rusové dost pověrčiví - třeba nezabíjeli holuby, protože symbolizovali Ducha svatého. Carský syn Petr se tomuhle stereotypu naprosto vymykal - rád navštěvoval cizineckou čtvrť Sloboda, kde se naučil německy a holandsky a dozvěděl se, jak se žije v Evropě a jak silné a mocné některé státy jsou. Navíc považoval za prioritu získat přístup k moři. Rozhodl se, že musí něco podniknout.

V roce 1682 se s několika kamarády zmocnil Sofie, zavřel ji do kláštera a ujal se vlády. Říkalo se mu Petr Veliký, a to nejen proto, že měřil přes dva metry. Byl moudrý a inteligentní, ale trochu tvrdohlavý. Odmítal spolupracovat se státníky a úředníky a všechno diskutoval raději ve své skupince přátel. Pak se inkognito vydal na výlet po Evropě, během nějž zkoušel různá řemesla a sháněl spojence, důstojníky a námořníky. V Amsterdamu se vyučil tesařem, v Anglii hodinářem, taky zkoušel zubařit a výrábět dalekohledy. Musel se ale předčasně vrátit, protože Sofie utekla a začala kout pikle se skupinou carských střelců. Trest byl nekompromisní - pro tisícovku vzbouřenců nechal Petr postavit šibenici a zbytek dal po krk zahrabat do země, načež mezi ně poslal kata s kosou.

Poučení z porážky

Na švédský trůn právě dosedl nový patnáctiletý král Karel XII. a všichni jeho sousedé v tom spatřili příležitost. Dánové a Poláci si přišli utlačovaní a Petr chtěl oblast dnešního Estonska, která Karlovi také patřila. Koalice útočníků ale Karlovy vojenské schopnosti podcenila (někdy je dokonce přirovnáván k Alexandrovi Makedonskému) a jejich "severní válka" se protáhla na dvacet let. Jeden příklad za všechny: švédskou pevnost Narva Rusové obléhali se čtyřnásobnou přesilou, ale stejně prohráli. V čem spočívalo švédské tajemství? Karel XII. byl vynikající vojevůdce a taktik, jeho armáda pečlivě vybírala vojáky z různých oblastí, důkladně je cvičila a dobře platila. Podstatnou její část tvořila jízda, což také nebylo normou. Když se pak Švédi obrátili na Dánsko a Polsko, bez problémů jejich odpor zastavili a celou koalici zničili.

Petr se ale nevzdal a švédskou armádu využil jako inspiraci při tvorbě nové armády ruské. K tomu mu posloužily i nově nalezené zdroje v Uralu a začínající manufaktury, státní dílny na výrobu vojenské techniky. Jelikož v nich ale nedobrovolně pracovali nevolníci, motivace a morálka nebyla ideální, což vysvětluje, proč Rusko inovativní vojenské vynálezy častěji okoukávalo než vymýšlelo. Petr si například zval německé mistry vojenské výroby, aby mu poradili, co a jak. A za čtyři roky měl připravené elitní pluky.

Moderněji, civilizovaněji, evropštěji!

Tím ale jeho reformy zdaleka nekončily: založil navigační školu, zjednodušil azbuku, donutil šlechtickou mládež učit se číst a zreformoval kalendář - židovské počítání od stvoření světa nahradil římským kalendářem juliánským.

Dalším velikým počinem pana Velikého byl Petrohrad. Petr si vyhlédl bažinu nedaleko Finského zálivu a poručil postavit tam nové město. Protože byla tamní půda nestabilní, budovy musely stát na dubových kůlech, což celou situaci lehce komplikovalo. Při této náročně stavbě zemřely tisíce nevolníků, ale podařilo se. Petr měl své vysněné moře na dosah ruky, určil Petrohrad hlavním městem, přestěhoval tam šlechtu, a začal si zvát nejlepší francouzské a italské architekty. Na západě se inspiroval i co se módy týče - přemluvil šlechtice, aby nosili evropské oblečení a aby se občas oholili. Prostě se všemi možnými cestami snažil ukonči éru odříznutého Ruska a přiblížit se evropským mocnostem vojensky, politicky i kulturně.

Povedená odveta

Petr nezapomněl ani na Švédsko, na Karla a na nedokončenou severní válku. Švédové se zrovna vydali do Osmanské říše, aby domluvili vzájemnou podporu, a v roce 1709 se na cestě střetli s ruským vojskem. Tato bitva u Poltavy skončila švédskou prohrou a útěkem pod křídla spřátelených Osmanů. Karel se pak musel do své vlasti vracet v utajení. Boje pokračovaly příznivě pro Petra až do roku 1721, kdy Švédsko a Rusko uzavřely Nystadtský mír. Rusko podle něj získalo Pobaltí (kromě polské Litvy) a Švédsko si muselo uvědomit, že není jedinou severskou velmocí.

Jak fungoval absolutismus

A ještě něco k organizaci Ruska. Absolutismus teď vypadal takhle: na vrcholu byl samozřejmě car, pod ním dvacetičlenný senát (ten formuloval zákony a zastupoval cara v jeho nepřítomnosti) a potom kolégia, tedy něco jako ministerstva. Petr rozdělil své území na osm gubernií s gubernátory, gubernie na vojvodství a vojvodství na újezdy. Do čela vojsk se dostal Petrův syn Alexej, ale protože to byl trochu lenoch a chtěl otcovy reformy rušit, Petr ho dal nakonec uvěznit a umučit k smrti.

Po třiačtyřiceti letech vlády, roku 1725, Petr I. Veliký zemřel a vlády se ujala jeho manželka Kateřina I.

Jirka