Český vrcholný humanismus má několik přezdívek: Zlatý věk české literatury, doba Veleslavínská, doba Blahoslavova, doba Rudolfova a možná ještě nějaké. Všechno to ale označuje českou literaturu přibližně ze 30. let 16. století, kdy nám vládli Habsburkové. Kulturním centrem jejich monarchie byla Praha. Tisk už byl běžnou věcí, takže vznikaly tiskárny, mohlo se vydávat mnohem víc knih a literatura se tím pádem dostala mezi širší veřejnost. V próze i v odborných textech se používala čím dál tím častěji čeština (takže bylo potřeba vymyslet pár nových českých slov), tu šířili hlavně reformní spisovatelé, např. členové Jednoty bratrské. Oproti tomu v poezii a dramatech ještě vítězila latina, stejně tak jako v katolických dílech např. od jezuitů, kteří sem přišli v 16. století. Nejdůležitější díla byla ale v obou případech ta vzdělávací a výchovná, estetická funkce literatury byla naopak potlačena.
ZPÁTKY
Zpátky v čase do raného humanismu.Daniel ADAM z VELESLAVÍNA studoval a později i učil na Pražské univerzitě. Sympatizoval s Jednotou bratrskou. Vzal si dceru významného tiskaře Jiřího Melantricha a zdědil po něm jeho tiskárnu. Z univerzity odešel, aby se na to mohl pořádně soustředit. Kontroloval všechny knihy, vybíral, které bude tisknout a snažil se sjednotit češtinu, která se v nich používala. Tím vznikla tzv. "veleslavínská čeština" - ideální jazyk této doby.
Vytisknul například Les čtyřjazyčný – slovník češtiny, latiny, řečtiny a němčiny.
Sám napsal Kalendář historický, kde se pro jednotlivé dny v roce dočtete, co se v ten den stalo historicky zajímavého. Pojato je to odborně, ale napsáno lidovým jazykem.
Jak jsme říkali, bylo potřeba češtinu nějak učesat, aby mohla latině konurovat. Začala se proto sepisovat gramatická pravidla. Úplně první českou jazykovou příručkou byla Grammatyka česká neboli Náměšťská mluvnice, vydaná v Náměšti nad Oslavou roku 1533. Jejími autory jsou Beneš Optát, Václav Philomates a Petr Gzel. První část (Ortographia) je o pravopisu a výslovnosti a druhá (Etymologia) je odbornější a plná latinských výrazů, píše se v ní třeba o morfologii (tvarosloví) a psaní interpunkce.
Největší jazykovou hodnotu měly tehdejší překlady Bible, kterých v době humanismu vzniklo asi patnáct. S knihtiskem se mohly šířit mnohem rychleji a sjednotil se jejich pravopis.
Jan BLAHOSLAV, nazývaný "předchůdce Komenského", byl biskupem Jednoty bratrské a psal tedy v češtině. Studoval na reformních univerzitách v Rakousku i Švýcarsku a jeho díla jsou plná náboženských myšlenek. Velmi propracovaný je jeho překlad Nového zákona, který byl podnětem pro překlad celé Bible (viz níže).
Filipika proti misomusům si zaslouží vysvětlivku: filipika je osobní, ostře útočný projev s přesnou argumentací a misomus bylo hanlivé označení pro nepřítele vyššího vzdělání. Tento text byl zaměřený konkrétně proti Janu Augustovi z Jednoty bratrské, protože byl příliš konzervativní.
Blahoslav působil i jako písař a z archivů Jednoty bratrské sepsal historické dílo Akta jednoty bratrské.
Muzika je teoretický spis pro laiky o tom, jak skládat a zpívat duchovní písně. Blahoslav byl také jedním z autorů Šamotulského kancionálu, zpěvníku především duchovních písní.
Dále napsal Grammatiku českou - jazykovou příručku pro českobratrské školy. V první části okomentoval Náměšťskou mluvnici, ve druhé se zabýval stylistikou a přiložil ještě sbírku přísloví. Důraz dával na vysokou úroveň českého jazyka a zmínil i různá nářečí.
Na tomto českém překladu Bible pracovali kněží Jednoty bratrské v Kralicích mezi lety 1579 a 1594. Byl v něm použit Blahoslavův "bratrský pravopis" i jeho gramatika, čerpali z ní pak obrozenci v 19. století, když vytvářeli pravopisné normy, protože je považována za vrchol humanistické češtiny.
Václav HÁJEK z LIBOČAN pocházel z méně významného šlechtického rodu, vychováván byl jako utrakvista, poté se však stal katolíkem. Dělal katolického kněze na menších vesnických farnostech a chvíli také správce Vyšehradské kapituly.
Kronika česká (neboli Hájkova kronika) popisuje české dějiny od příchodu praotce Čecha po nástup Habsburků na český trůn. Stejně jako ostatní dějepisná díla z této doby je i Hájkova kronika tendenční, tedy snaží se zavděčit jedné straně, kterou záměrně vychvaluje, Hájek takto vyzdvihuje katolickou šlechtu. Je dobře čtivá, ale je to i díky tomu, že co Hájek nevěděl, to si domyslel. Kronika byla často odsuzována za historické chyby a nepravdivé informace. Poprvé se zde objevují pověsti o Horymírovi a Daliborovi.
Kryštof HARANT z POLŽIC a BEZDRUŽIC psal oblíbený žánr - cestopisy. Tehdejší cestopisy byly hlavně o nábožensky významných místech a autor se soustředil na emocionální zážitek, fakta byla až druhořadá. Pocházel z významné šlechtické rodiny, byl to diplomat (domluvil se prý až sedmi jazyky), hudebník, spisovatel a voják. Aktivně se účastnil stavovského povstání a po bitvě na Bílé hoře za to byl popraven na Staroměstském náměstí.
Putování aneb cesta z Království českého do Benátek a odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta má dva díly, první byl zábavný, ale ve druhé části už Harant kladl větší důraz na fakta. Celkem má kniha asi 500 stránek, a to bez ilustrací, které sám autor doplnil.
Jan CAMPANUS VODŇANSKÝ psal latinsky, a to hlavně dramata, ale věnoval se i poezii, próze a hudbě. Byl profesorem řečtiny a antické literatury na Pražské univerzitě, později i jejím rektorem. Jeho myšlenky byly reformační, ale na oko přešel ke katolictví, aby univerzitu po bitvě na Bílé hoře neovládli jezuité.
Brestislaus (česky Břetislav) je divadelní hra v latině se silným vlasteneckým tónem. Má historický motiv: Oldřich v něm vybírá ženu pro svého syna Břetislava a vyzdvihuje Češky nad Němky.
Vodňanský napsal také jednu z mnoha Elegií nad smrtí Daniela Adama z Veleslavína
VPŘED
Příští zastávka: baroko.
pomník Daniela Adama z Veleslavína
Hájkova kronika
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Našli jste chybu? Máte dotaz? Nápad? Připomínku? Pochvalu? Napište nám na info@edisco.cz.