ARABSKÉ ŠPANĚLSKO 

V dubnu roku 711 přeplul jistý Arab jménem Tárik (Španělé mu říkají "Tárik jednooký") Gibraltarský průplav z Maroka do Španělska a dvacet let tam pak bojoval s Vizigóty. Nakonec je porazil a jelikož se Arabům Pyrenejský ostrov moc líbil, zůstali tam až do konce středověku - poslední přeživší španělsko-arabská pevnost Granada byla dobyta pár měsíců před Kolumbovým "objevením" Ameriky. Ale to trochu předbíháme...

Kterak kladivo zachránilo křesťanství v Evropě

Za 21 let pobytu v Evropě se Arabové stihli rozprostřít skoro po celém Španělsku (na severním pobřeží Pyrenejského poloostrova se ještě krčili zbytky Vizigótů a Basků) a dokonce až do západní Francie. Tam se ale střetli s Franky pod vedením Karla Martela ("Martel" znamená "kladivo"), který jejich rozpínání ukončil. Tisíce Arabů pozabíjel v bitvě u Poitiers roku 732 a pak je zahnal zpátky do Španělska. Bitva u Poitiers (někdy také "bitva u Tours") byla ohromně důležitá - bez Karla Martela by se Arabové mohli volně rozpínat dál a těžko říct, které náboženství by dnes ovládalo Evropu.

Zlatý věk za Abderrahmána

Jak si můžete přečíst v kapitole Arabové a islám, obrovská Arabská říše se začala pomalu rozpadat na chalífáty. Ve Španělsku vznikl chalífát córdobský (podle hlavního města Córdoba), který se v 10. století od zbytku Arabské říše tak trochu odpojil. Přízeň místních Maurů (jak se španělským Arabům říká) si získal jistý Abderrahmán III. (také "Abd ar-Rahmán III."), od roku 912 córdobský emír a později chalífa celého islámského Španělska.

Doba jeho vlády byla pro tento chalífát zlatým věkem - neválčilo se a vznikala spousta krásných měst (namátkou třeba Toledo, Sevilla a zmiňovaná Granada) s mešitami a vodovody. Ve větších městech se stavěly univerzity (v době, kdy ještě v Evropě nic podobného neexistovalo) s knihovnami, kde se překládali antičtí řečtí autoři. Všechny daně, které Abderrahmán vybral, rozdělil na tři stejné díly: jeden nechal sobě a svému dvoru, z druhého stavěl ta krásná města a třetí díl šetřil na horší časy. Takhle do budoucnosti zatím žádný panovník neuvažoval. Abderrahmán si také dopisoval s Otou III., císařem Svaté říše římské, a vyslal do světa kupce Ibrahíma íbn Jakúba. Ten si zážitky ze svých výprav zapisoval - z jeho deníků třeba víme, že se tou dobou v Praze platilo šátky.

Almanzor vs. křesťané

V roce 961 Abderrahmán zemřel a novým chalífou se stal Hakam II., jenž nechal v Córdobě postavit knihovnu se 400 000 knihami. Po Hakamovi měl nastoupit Hišam II., ale protože mu tou dobou bylo jen deset let, vládla za něj matka a jakási chalífova pravá ruka - nejvyšší ministr jménem Almanzor. To byl všestranný vojevůdce, diplomat i organizátor, po koruně chalífy ale netoužil. V roce 981 porazil Leon, Kastílii a Aragonii, což byly takové malé státečky z toho kousku severního Španělska, kde ještě přežívalo křesťanství. Na hranicích s Francií existoval ještě křesťanský stát Navarra a kolem dnešní Barcelony se už tehdy táhlo Katalánsko, taktéž křesťanské.

Reconquista

Po tomto úspěchu se Almanzor otočil na jih, aby dobyl zbytek severního Maroka. To ale byla osudová chyba - severní státečky se mezitím zmátořily, sjednotily a roku 1002 se vrhly na Maury u města Calatañazor. Podařilo se jim Almanzora vážně zranit tak, že při útěku do Córdoby zemřel, čímž vlastně spustili tzv. reconquistu ("znovupokřesťanšťování" Španělska), která trvala následujících pět století. Poté, co zemřel Hišam II., se córdobský chalífát rozdrobil na spoustu menších oblastí, které pomalu jedna po druhé podléhaly křesťanům. Poslední maurskou pevností byla Granada, dobytá roku 1492, o níž jsme mluvili na začátku této kapitoly.

Jirka