ARABOVÉ A ISLÁM 

Arabové, zástupci semitské jazykové skupiny, žili byli na Arabském poloostrově už dávno. Nikdy tam ale nebylo moc úrodno, jen sucho a horko, nedostatek orné půdy a všude samé pouště. Poctivější Arabové se tak museli živit chovem ovcí a velbloudů a obchodem, ti méně poctiví lupem. Výjimkou byla jen úrodná Arabia Felix (v překladu "Šťastná Arábie") na úplném jihu poloostrova, v dnešním Jemenu.

Beduínská poutní stezka

Po pouštích putovali poutníci, takzvaní beduíni, kteří se pomalu shlukovali do kmenů, a v těchto kmenech se pak oddělila šlechta od běžného lidu. Mnoho beduínů putovalo po významné stezce vedoucí od Středozemního moře podél Rudého moře (této pobřežní oblasti se říkalo Hidžáz) až do Arabie Felix. A právě na této stezce vznikala první centra dění a obchodu - například Mekka, která má dnes přes dva miliony obyvatel. Tehdy se stala poutním místem, jelikož tu ležel černý meteoritický kámen, arabsky zvaný Kaaba, ze kterého se stala svatyně. Kromě Kaaby uctívali Arabové v Mekce ještě pramen zem-zem.

Začátkem 6. století našeho letopočtu začali Araby ohrožovat obyvatelé Byzantské říše a hlavně Habešané sídlící v dnešní Etiopii (takže za Rudým mořem v Africe) a Arabové vytušili, že je potřeba se sjednotit. A k tomu se perfektně hodí společná víra.

Mohamed a nové náboženství

Mohamed (nebo také Muhammad, což znamená "požehnaný") se narodil do kmene Kurajšovců, kteří v Mekce chránili svatyni Kaabu. Vzal si bohatou vdovu Chadídžu a pak putoval po zmiňované stezce na sever a poznával různá monoteistická náboženství. V Medině (což bylo další významné poutní místo ležící o kus severněji od Mekky) se seznámil s judaismem a u Středozemního moře s křesťanstvím. Meditoval a zjevil se mu nejprve archanděl Džibril (Gabriel) a později i sám bůh Alláh, který mu předal rady, moudra a pravidla života, čímž vzniklo nové náboženství - islám. Mohamed jej jako prorok nadiktoval do poloveršovaného koránu, který je od té doby hlavním náboženským textem islámu. Korán se skládá ze 114 kapitol, takzvaných "súr" a šířil se díky vzdělancům - imámům.

Život podle pravidel islámu

Vyznavačům islámského náboženství se říká muslimové a dnes jich jsou na světe přibližně 2 miliardy. Islám má pět základních pilířů:

1. "šaháda" - víra v jediného boha Alláha (jehož prorokem je Mohamed, ale muslimové uznávají i další proroky, mezi nimiž jsou i Noe, Abrahám a Ježíš)
2. "salát" - modlitba pětkrát denně (je potřeba umýt si nejprve vodou či pískem ruce a nohy a modlit se směrem k Mekce, nejlépe na čistém koberečku)
3. "saum" - půst v měsíci ramadán (po dobu jednoho měsíce od úsvitu do soumraku nejíst ani nepít, výjimku mají děti, těhotné ženy a nemocní)
4. "zakát" - almužna chudým (minimálně čtyřicetina ročního zisku sociálně slabším)
5. "hadždž" - pouť do Mekky (minimálně jednou za život by ji měl navštívit každý muslim)

Dále nesmí muslimové jíst vepřové maso a pít alkohol, ženy si musí přikrývat vlasy a jeden muž může mít jednu až čtyři ženy. Muslimové věří kromě Alláha a proroků také v anděly a v soudný den a posmrtný život. Další důležitou knihou je kromě koránu sunna, která popisuje činy, výroky a skutky Mohameda. Povinností muslimů je džihád - úsilí a snaha o šíření islámu ve vlastním srdci, ale i mezi ostatní, a to jazykem, rukou i mečem v takzvané svaté válce. Ti, kteří padnou v boji za šíření islámu, si zaslouží rovnou nejvyšší sedmé nebe.

Mohamedův útěk a smrt

Tyto Mohamedovy novoty ale obyvatele Mekky jen rozčílily a tak se Mohamed stýkal s Mediňany, kteří nové monoteistické náboženství chápali lépe - žila tam totiž spousta židů. Tím si obyvatele svého rodného města znepřátelil ještě víc, chtěli ho dokonce zabít, a tak raději utekl do Mediny. K tomuto útěku, zvanému "hidžra", došlo roku 622 a pro muslimy je to počátek letopočtu.

Roku 630 Mohamed vytáhl s vojskem na Mekku a dobyl ji. Tamní obyvatelé po dohodě souhlasili s tím, že se Kaaba a pramen zem-zem jaksi dodatečně stanou svatyněmi islámu. O dva roky později Mohamed zemřel a proběhla volba prvního chalífy (tak se říkalo Mohamedovým pokračovatelům). Teď by se hodilo vědět, že existují dvě skupiny muslimů:

• Sunnité (asi 90% ze všech muslimů), kteří tehdy chtěli, aby se chalífou stal ten, kdo pro to má určité předpoklady, a volili Abú-Bakra
• Šíité (zbývající desetina muslimů), kteří zase věřili, že by chalífou měl být jedině potomek Mohameda, takže volili Alího

Výboje do všech směrů

Jelikož bylo sunnitů víc, prvním chalífou se stal Abú-Bakr, přestože se to neobešlo beze sporů. Abú Bakr v čele asi 40 000 Arabů expandoval do Sýrie a do Mezopotámie, ale po dvou letech vlády zemřel. Nahradil ho další Mohamedův tchán, Omar, který v expanzích pokračoval, okradl Byzantskou říši o část východního Středomoří, na západě dobyl Egypt a zničil tamní Alexandrijskou knihovnu (čímž lidstvo navždy přišlo o obrovskou sbírku antických spisů) a pak vtrhl na východ do Persie, kde ho ale zavraždil pomstychtivý perský otrok. Tohle všechno se dařilo díky nekonfliktnímu arabskému vojsku, jehož základem byla docela neobvykle jízda. Arabové se neradi střetávali přímo - často nepřátelské vojsko obklíčili, kroužili kolem něj na koních a ostřelovali ho. Islámské náboženství se díky těmto výbojům postupně rozprostřelo třeba po celém severním pobřeží Afriky a pak přes moře do jižní Itálie a přes Gibraltarskou úžinu do Španělska, odkud Arabové vytlačili Vizigóty. Ve Španělsku si Arabové za hlavní město vybrali Córdobu (tehdy arabsky Qurtuba) a byli by pokračovali Evropou ještě dál, kdyby je nezastavil Karel Martel u Poitiers roku 732.

Vrchol a pád

To všechno se dělo za vlády chalífů z dynastie Umajjovců, která pak byla chvíli po porážce u Poitiers vystřídána dynastií Abbásovců. Arabská říše v téhle své zlaté době sahala od Maroka na severozápadě Afriky až po západní Indii, a takové obří území samozřejmě nebylo jednoduché udržet a spravovat. Už od smrti Omara se proto začala říše pomalu rozpadat na chalífáty a chalífáty se ještě rozpadaly na emiráty. V jedenáctém století říši napadli Osmanští Turci a úplně zanikla v roce 1492 - několik měsíců předtím, než Kolumbus doplul do Ameriky.

Arabská kultura

Arabové moc dobře věděli, že kdyby se proti nim všechny ty dobyté národy spojily a vzbouřili, neměla by malá hrstka původních Arabů šanci. Museli se k nim proto chovat tak, aby se vzpourám vyvarovali, takže kupříkladu tolerovali místní kultury i náboženství výměnou za vyšší daně. Původní arabská kultura se tím pádem do odlehlých koutů říše nešířila a spíš se pomalu mísila s tou židovskou, perskou, řeckou a s mnohými dalšími. Stejně tak Arabové moc nezasahovali do financí a řemesel v dobytých oblastech, které se díky tomu mohly z nájezdů rychle zotavit.

GÉNIOVÉ, VYNÁLEZCI I FILOZOFOVÉ

Co se vědy týče, vynikali Arabové v matematice - nahradili římské číslice praktičtějšími arabskými (které tak trochu ukradli z Indie), začali používat nulu a perlili i v trigonometrii a algebře (drtivá většina slov začínajících na "al" pochází z arabštiny a "algebra" nebo "alkohol" nejsou výjimkou). Kreslili přesné mapy a na obchodních cestách si dělali zápisky - v kapitole Český stát za Přemyslovců najdete jistého Ibráhíma ibn Jakúba z arabského Španělska, který cestoval po Evropě a podrobně popsal i "Frágu" (tedy Prahu).

Dále uměli Arabové léčit mnohé oční choroby (asi protože jim na poušti do očí pořád létal písek), prováděli první pitvy a vyráběli spoustu chemických léků. Další chemikálie zase používali k barvení koberců. Vyráběli také čočky z berylu (a ze slova "beryl" pak vzešly "brýle") a pomáhali šířit čínské vynálezy do Evropy - třeba papír nebo střelný prach.

Jistý všestranný génius Ibn Síná (známější pod jménem Avicenna) začal vnímat svět materialisticky, tedy nikoliv jako dílo Boží.

SPISOVATELÉ A STAVITELÉ

Jiní vzdělanci se stali spisovateli milostné poezie a třeba známých Příběhů tisíce a jedné noci. Velká část arabské literatury je také inspirovaná Indií nebo přeložená z řečtiny.

S ostatním uměním měli ale trochu problémy, jelikož jim korán zakazoval zobrazovat všechno možné. A jelikož původní Arabové bydleli ve stanech uprostřed pouště a pořád se přesouvali, neměli ani žádnou pořádnou vlastní architekturu, takže tu museli okoukat v Persii (kde se jim zalíbily kupole), v Sýrii a ve Španělsku. Stavěli mešity, paláce, štíhlé věže s ochozem zvané minarety, zastřešené "bazary" i pevnosti, a kam mohli, tam propašovali oblouky - buďto podkovovité nebo takové zašpičatělé, kterým se podle tvaru říká "oslí hřbety". Na zdech se často objevovaly citáty z koránu nebo arabesky.

Jirka