OFENZIVNÍ FÁZE NÁRODNÍHO OBROZENÍ 

Ofenzivní (nebo "agitační") fáze českého národního obrození je období od počátku 19. století (přibližně rok 1805) do jeho 30. let. V obranné fázi se obrozencům podařilo češtinu a českou literaturu ubránit, takže i spisovný jazyk byl na nějak slušné úrovni a jeho používání se rozšířilo i mezi venkovany. Teď mají tedy vzdělanci vyšší ambice, konkrétně dostat naši literaturu na úroveň literatury evropské. K tomu mělo pomoci i založení Muzea království Českého, které shromažďovalo obrozence, a je to dnešní Národní muzeum. V tomto období se také objevují myšlenky preromantismu, který se rozšířil už dříve ve Francii a v Německu.

Josef Jungmann

Josef JUNGMANN byl, stejně jako v minulé fázi Dobrovský, důležitou postavou. Narodil se do chudé rodiny nedaleko Berouna, vystudoval v Praze a pak sám vyučoval. Nejprve v Litoměřicích a pak i na pražském gymnáziu, kde se stal úplně prvním učitelem češtiny a později i ředitelem. Čeština pro něj byla věcí srdce, takže psal jenom v češtině (narozdíl od Dobrovského, který češtině ještě nevěřil). Do časopisu psal statě Rozmlouvání o jazyku českém a pro střední školy napsal učebnici slohu Slovesnost, aby měli učitelé nově zavedeného předmětu - českého jazyka - co učit. Dále napsal pětidílný Slovník česko-německý, jehož tvorba mu trvala přes 30 let. Obsahoval 120 000 hesel včetně spousty nových neologismů jako například "názor", "kyselina", "rostlina", "čtverec" nebo "časopis". Dále napsal Historii literatury české a také překládal: třeba Atalu nebo Ztracený ráj.

Matěj Milota Zdirad POLÁK byl voják na pozici generálmajora a zároveň učitel válečného dějepisu a češtiny. Napsal Vznešenost přírody - básnickou skladbu se spoustou neologismů, která byla ve své době považována za jedno z nejlepších básnických děl.

Linda a Hanka a jejich rukopisy

Němci, Francouzi i Španělé měli všichni vlastní rytířské eposy nebo díla o hrdinských činech, Češi zatím nic takového nenapsali. Nebo si to alespoň mysleli do roku 1817, kdy přišel jistý Václav HANKA - básník, knihovník a žák Dobrovského - s tím, že objevil Rukopis královédvorský. To byla údajně listina ze 13. století, obsahující 6 epických básní o vítězstvích Čechů, 6 milostných básní a 2 lyricko-epické skladby. O rok později, tzn. 1818, byl neznámým nálezcem zaslán do zmiňovaného Muzea království Českého druhý rukopis - Rukopis zelenohorský. Později se zjistilo, že odesílatelem byl Josef LINDA. V této listině stála báseň "Sněm" a skladba "Libušin soud", obě napsané údajně v 9. století. Tato díla samozřejmě všechny potěšila, protože "dokazovala", že i česká literatura má historii srovnatelnou s jinými evropskými. Ale...

Ani jeden z těchto nálezů se nezdál Dobrovskému, který zjistil, že jsou to jen dobře připravené falzifikáty - podvrhy. Další rok byla "nalezena" ještě Milostná píseň krále Václava, psaná česky, což ke králi Václavu II. moc nesedělo, protože ten psal vždycky v němčině. Ve 20. století pak Kriminalistický ústav za pomoci nových metod potvrdil, že rukopisy jsou padělky, ale i tak stále existuje skupina lidí, která jejich pravosti věří.

Panslavismus

Češi se v tomto období také báli, že je politicky pohltí Rakušané, a tak začali vyznávat myšlenku "panslavismu" - spojení všech slovanských národů. Nejvíce ze všeho toužili po nějakém sbratření s Ruskem, o kterém měli běžní Češi hodně naivní představy.

Pavel Josef ŠAFAŘÍK byl rozený Slovák, který ale psal v češtině. Jedním z jeho děl jsou Slovanské starožitnosti pojednávající o historii slovanské literatury. V tomto díle Šafařík vysvětluje, že Slované jsou původní a prastarý evropský národ. My ale víme, že to bohužel nebyla pravda.

Ján KOLLÁR byl dalším česky píšícím Slovákem. Byl to kazatel evangelické církve a profesor na Vídeňské univerzitě. V Německu se zamiloval do Míny, dcery tamního pastora. Vzali se ale až po 16 letech dopisování, protože Kollár původně nechtěl v Německu zůstat. Napsal báseň Slávy dcera, ve které se soustředí jednak na lásku k Míně, ale hlavně na lásku ke své slovanské vlasti. Tato báseň má předzpěv psaný elegickým dvojverším a pak 5 zpěvů pojmenovaných podle řek. Příběh začíná putováním v Německu (část nazvaná Sála podle německé řeky), pokračuje slovenskou Dunají a českým Labem, a 4. a 5. zpěv se jmenují Léthé (název pro slovanské nebe) a Acheron (slovanské peklo) a hrdina v nich poznává právě tato nadpřirozená místa. Při putování ho provází Mína, samozřejmě podložená tou reálnou, což je tak trochu paradox - slovanskými zeměmi provází Němka, která se nikdy ani nenaučila česky. Mína zde představuje dceru bohyně Slávy (ve smyslu Slovanství, nikoliv proslulost).

Sběratel Čelakovský

V této chvíli si obrozenci řekli, že města jsou zkažená Němci, a tak začali hledat slovanské morální kvality na venkově. Oblíbili si lidovou slovesnost a začali ji sbírat.

František Ladislav ČELAKOVSKÝ se narodil v Jižních Čechách do rodiny tesaře. V Praze studoval filozofii, než ho ze školy vyloučili, protože četl spisy Jana Husa. Musel si tak vydělávat jako vychovatel a redaktor v novinách. Pak ho jednoho dne napadlo, že zkombinuje poezii a zmiňovanou lidovou slovesnost. Postavil se proti Kollárovým vyumělkovaným a složitým básním a začal psát jednoduchou a zpěvnou poezii. Třeba Slovanské národní písně. Napsal taky Mudrosloví národu slovanského ve příslovích, což byla velmi obsáhlá sbírka patnácti tisíc přísloví, pranostik a pořekadel. Psal také takzvanou "ohlasovou poezii" - poezii, která se snaží přiblížit lidové slovesnosti nejen obsahem, ale i formou. Chtěl sepsat ohlasy všech slovanských národů, ale stihl jen dva: Ohlas písní ruských s 26 převážně epickými básněmi a Ohlas písní českých. To už byla rozsáhlejší sbírka 60 básní ze starší lidové poezie, ve které byl popsán ráz českého venkova. V této sbírce převažují básně lyrické a vyskytují se tu prvky preromantismu (nešťastný muž obdivuje o půlnoci panenskou přírodu).

Jirka