Výpisky z literatury

U nás se romantismus projevoval jen okrajově ve 30. až 50. letech 19. století, v rámci národního obrození. Konkrétně v období jeho třetí a poslední fáze, které se proto říká "fáze romantická". Jediným skutečně romantickým autorem byl ale Karel Hynek Mácha, ostatní byli značně ovlivněni realismem a biedermaierem.

ZPÁTKY

O tom, jak a proč začalo národní obrození, si přečtete v kapitole Národní obrození obecně. Národní obrození mělo tři fáze, romantická je ta třetí. Předcházela jí ofenzivní fáze národního obrození.

Češtinu už používala velká část obyvatel, běžně se v ní vyučvalo na základních školách a náš národní jazyk postupně pronikal i na školy střední. Rozvíjel se společenský život v češtině - v Praze fungovalo několik českých divadel, rozvíjela se i žurnalistika. V polovině 19. století se česká společnost také začala zajímat o politiku a mezinárodní postavení českých zemí. Do této doby poezie převažovala nad prózou, teď ale rozdíl zmizel. Existovali jak autoři, kteří používali vysoký styl, tak i tací, kteří záměrně psali stylem nižším.

Dvě podoby českého romantismu

Díla z této fáze národního obrození můžeme rozdělit do dvou skupin.

Vlastenecký romantismus byl optimistický, snažil se lid sdružovat a vychovávat a zvýšit sebevědomí národa. Vycházel z české historie.

Subjektivní romantismus byl naopak velmi filozofický a pesimistický a vyjadřoval smutek nad uspořádáním světa.

Karel Hynek Mácha (1810 - 1836)

Básník Karel Hynek MÁCHA byl představitelem subjektivního romantismu. Začal tvořit už během studií na gymnáziu, nejdříve v němčině, posléze i v češtině. Jakmile dostudoval, začal hrát v Kajetánském divadle, kde potkal i svou snoubenku Eleonoru "Lori" Šomkovou. Jejich vztah ale nebyl úplně ideální. Mácha si psal intimní deník, jehož část dokonce zašifroval. Byl vášnivým cestovatelem a rád navštěvoval a maloval české hrady. Krátce před smrtí se stal právnickým koncipientem v Litoměřicích. Zemřel na choleru v mladém věku pětadvaceti let.

Kromě moderní české poezie založil i českou lyrizovanou prózu (neveršovaná díla bez děje, plná úvah a popisů), jíž napsal i dílo Marinka, což je povídka inspirovaná hudbou se čtyřmi zpěvy a ouverturou (předzpěvem). Má sice děj, ale mnohem důležitější je lyrická složka, která má cílit na emoce.

DĚJ DÍLA "MARINKA"

Děj začíná popisem večerního parku, kterým prochází básník Hynek. Osloví ho žebrající houslista a předá mu dopis od své nemocné dcery Marinky - ta ho prosí, aby ji navštívil, protože je to její oblíbený básník a ona by ho ráda poznala, než zemře. Hynek její prosbu vyslyší a přijde za ní do chudinské čtvrti Na Františku. Marinka zrovna hraje na piano, což básníka okouzlí. Hynek ale musí odjet, a když se vrátí, stihne jen Marinčin pohřeb.

Dalším významným dílem je Křivoklad, první část plánovaného cyklu historických povídek Kat. Po Křivoklátu měl následovat Valdek, Karlův Tejn (Karlštejn) a Vyšehrad. V první povídce se objevil kat a ve čtvrté povídce měl také zemřít. Mácha ale zbytek cyklu nestihl dokončit. Hrady opravdu navštívil a studoval i historické monumenty, chtěl se přiblížit Walteru Scottovi a použít reálnou historii v ději. Hlavními postavami jsou sice reálný Václav IV. a jeho kat, oba upravení do romantických hrdinů, ale jinak je nakonec historie spíš jen kulisou. Dějem je zajetí krále Václava a jeho útěk.

DĚJ DÍLA "CIKÁNI"

Český hrabě svedl ženu italského gondoliéra Giacoma. Ten se po letech přestrojil za cikána a v doprovodu mladého cikána se vydal do Čech, aby se pomstil. V hrabství potkal mladý cikán krásnou Leu, do které se zamiloval, a pátral po tom, proč je tak smutná. Nakonec zjistil, že i ona byla hrabětem svedena. Mezitím Giacomo potkal šílenou žebračku, ve které poznal svou bývalou ženu. Rozhořčen hraběte zabil, mezitím umřela i Lea. U zabitého hraběte ale Giacomo našel dopis, ve kterém se hrabě přiznal, že byl mladý cikán jeho syn, a že mu odkázal veškerý svůj majetek. Giacomo byl za vraždu popraven, mladý cikán dědictví odmítl a odešel do světa.

Máchova lyricko-epická báseň (neboli poéma) Máj začíná básní Čechové jsou národ dobrý, která je úplně protikladná k celému zbytku. Například je psána trochejem, zatímco zbytek Máje je psán jambem.

POJMY TROCHEJ A JAMB

Trochej a jamb jsou dva různé verše, ve kterých se pravidelně střídají přízvučné a nepřízvučné slabiky. Trochej je verš dvoustopý sestupný (začíná přízvučnou slabikou, pak následuje nepřízvučná), příkladem může být úryvek ze zmiňované básně Čechové jsou národ dobrý: "Věrný syn jsi Čechů kmene, věrný bratr bratřím svým,..." (přízvučné slabiky jsou podtržené). Jamb je verš dvoustopý vzestupný, takže vždy začíná nepřízvučnou slabikou. Pochází z němčiny, která je k tomu vhodnější, do Čech ho přinesl až Mácha v Máji a musel se s tím celkem potrápit - verše v Máji začínají buď jednoslabičným nevýznamovým slovem bez přízvuku nebo trojslabičným slovem, ve kterém se dá přízvuk posunout až na druhou slabiku. Ukázka: "Byl pozdní večer - první máj - Večerní máj - byl lásky čas."

Po úvodní básni následují ještě čtyři zpěvy a dvě intermezza, vnitřně je Máj komponován chronologicky s častými retrospektivami a mezi hlavní motivy patří pomsta, nešťastná láska, panenská příroda, subjektivnost, tajemno a tak dále.

Máj byl ve své době velmi kritizován, a to jak za použití jambu, tak i za nedostatek výchovného a vlasteneckého obsahu (to Mácha kompenzoval úvodní básní), rozpor s křesťanskou morálkou a nesprávné vzory.

Biedermeier

Biedermeier byl doplňujícím směrem, který nejprve ovlivňoval design interiérů, časem se ale dostal i do literatury. Cílem biedermeieru byla výchova a zároveň zábava, mezi znaky patřila idyličnost. Postavy byly vyrovnané a nerozervané, zápletky nebyly dramatické ani komplikované, prostory byly omezené a často uzavřené. Biedermeierem se psaly hlavně povídky, balady a novely. Autoři zdůrazňovali vlastní obyčejnost, nepovyšovali se nad ostatní tolik jako autoři romantičtí.

Biedermeierovci Máj kritizovali, například Josef Kajetán Tyl řekl, že je to báseň krásná, ale pro Čechy nevhodná. Jiní tvrdili, že je pesimismem a neznabožstvím přímo nebezpečná.

Josef Kajetán Tyl (1808 - 1856)

Josef Kajetán TYL se narodil v Kutné Hoře, studoval na gymnáziích v Praze i v Hradci Králové. Právě v Hradci Tyla vyučoval Václav Kliment Klicpera, který ve druhé fázi národního obrození položil základy divadla. Vysokou školu nedokončil, utekl k divadlu a založil amatérský kočovný spolek Kajetánské divadlo, kde působil jako vedoucí, režisér, scénárista, překladatel a herec v jedné osobě. Ve spolku působil i Karel Hynek Mácha. Tyl se živil i jako novinář, řídil kulturní časopis Květy a založil časopis Posel z Prahy, který měl vzdělávat vesnické obyvatelstvo. Tyl se ve svém divadle seznámil s herečkou, kterou si následně i vzal, ale sedm dětí měl s její sestrou, která byla asi o patnáct let mladší než on. Ve své době byl uznávaný, říkalo se mu "Miláček národa", ale zapletl se do revoluční politiky a byl donucen odejít z Prahy na venkov.

České hry se dlouhodobě uváděly jen ve Stavovském divadle a navíc byly přizpůsobovány širokému venkovskému publiku (aby bylo české hry jak financovat), takže nemohla vznikat kvalitní česká dramata.

Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka je divadelní fraška (to je literární označení pro lidovou komedii se zpěvy). Hudbu k ní složil František Škroup. V Tylově době se v divadlech hrála jen čtyřikrát, takže o oblíbenou hru zřejmě nešlo. Zpěvy se ale uchytily, nejdůležitější z nich - "Kde domov můj" - se stal českou hymnou. Hlavními aktéry jsou zde dvě protikladné rodiny - vlastenecký švec se synem a snobští měšťané s neteří, kterou chtějí provdat za bohatého měšťana. Neteř ale nakonec vlastenecky procitne a vezme si toho ševcovského syna. Vše se odehrává během fidlovačky, což byla nuselská slavnost ševců a zároveň je to název pro ševcovský nástroj.

Strakonický dudák aneb Hody divých žen je pohádková divadelní hra (tzv. "dramatická báchorka").

DĚJ DÍLA "STRAKONICKÝ DUDÁK ANEB HODY DIVÝCH ŽEN"

Hlavní postavou je dudák Švanda, který se zamiluje do vesničanky Dorotky. Jejich lásce samozřejmě musí něco bránit, zde je to Dorotčin otec, který by si pro svou dceru představoval lepšího ženicha než dudáka. Švanda se proto vydává do světa, aby si něco vydělal. Do děje vstupuje Švandova matka - víla Rosava, která očaruje Švandovy dudy, takže teď hrají mnohem lépe a Švanda se díky tomu dostane až na šlechtické dvory. Švandův úspěch vycítí pan Vocilka, který Švandu začne ponoukat, aby nešetřil a spolu s ním si užíval života. Dorotka je ale žena činu, takže se s hodným a dobrosrdečným muzikantem Kalafunou vydává do světa za Švandou. Dorotka a Švanda se potkávají na dvoře, kde žije princezna, která se do Švandy také zakouká. Švanda tak váhá mezi bohatou princeznou, kterou ale nechce, a chudou Dorotkou, kterou miluje. Dorotka se nakonec urazí a odejde, a až pak se Švanda rozhodne a vydá se za ní, jenže jinou cestou. Na trase však potkává lesní panny, které chtějí Švandu utancovat k smrti. Naštěstí dudáka včas zachrání Rosava s Dorotkou a všechno dobře dopadne.

Rozervanec je povídka, která si s kritickým nádechem utahuje z Karla Hynka Máchy. Vystupují zde Karel a Hynek, oba rozervaní, nespokojení a zhrzení. Karel rozervanectví překoná a stane se šťastným vlastencem, Hynek svému žalu podlehne a umírá.

Karel Sabina (1813 - 1877)

Karel SABINA se narodil do chudé pražské rodiny jako nemanželské dítě. Studium práv nedokončil a živil se hlavně německou žurnalistikou (pracoval i ve Vídni). V rámci revoluce roku 1848 byl kvůli své politické angažovanosti zatčen a odsouzen k trestu smrti. Trest byl nakonec zmírněn na uvěznění a v rámci amnestie byl Sabina propuštěn. Pracoval pro rakouskou tajnou službu, a přestože nevíme, jak moc opravdu škodil, byl považován za zrádce národa. Byl to Máchův obdivovatel a psal libreta (texty k operám), například k Prodané nevěstě. Napsal také autobiografický román Oživené hroby, ve kterém se inspiroval svým pobytem ve vězení. Děj se odehrává ve vězeňských celách politických vězňů, které připomínají hroby. Vězni si vypráví o svých životech a zážitcích a o naději. Právě tyto hovory oživují vězeňské hroby.

Karel Jaromír Erben (1811 - 1870)

Karel Jaromír ERBEN se narodil jako dvojče v Podkrkonoší. Po absolvování gymnázia se přestěhoval do Prahy, kde studoval práva, a aby působil vlastenečtěji, přidal si ke jménu Karel ještě druhé - Jaromír. Přátelil se s Františkem Palackým, který z Erbena udělal hlavního pražského archiváře a sekretáře Českého muzea (to je dnešní Národní muzeum). Zaměřoval se na starší českou literaturu a obrozenecky překládal z jiných jazyků, především ale na venkově sbíral lidovou slovesnost, kterou sepsal do sbírky Prostonárodní písně a říkadla plné asi dvou tisíc písní, říkadel a hádanek.

Pak sepsal své nejznámější dílo - Kytice z pověstí národních. Skládá se ze třinácti lyricko-epických básní různých žánrů, jen některé básně jsou opravdu baladami (ty, které končí tragicky, takže například Vodník a Polednice). Lilie byla dopsána až dodatečně. Erben přinesl nový prvek komponovanosti - skladby jsou seřazeny tak, že první a poslední mají stejný motiv, stejně tak druhá a předposlední a tak dále. Výrazně se projevuje také prvek etičnosti - pokud příběh končí špatně, mohou si za to většinou samy postavy. Jediný případ zlého osudu najdeme ve Štědrém dni. Opakuje se zde smrt a rodinné vztahy matky s dítětem. Děje výrazně gradují a mají docela rychlý spád, důležitá je i zvukomalba.

VPŘED

S touto romantickou fází končí celé národní obrození. Dalším směrem, ve kterém se u nás psalo, je realismus. V Evropě (a v Americe) byl romantismus mnohem rozšířenější. O tom si můžete přečíst v samostatné kapitole.

Jirka