POČÁTKY REALISMU U NÁS 

S končícím národním obrozením začala česká literatura reagovat na současné politické dění. Proto se začala rozvíjet žurnalistika a spisovatelé se snažili o co nejpřesnější popisy - snažili se o realismus, jak se koneckonců celému tomuto směru říkalo.

Karel Havlíček Borovský (1821 - 1856)

Karel HAVLÍČEK BOROVSKÝ se narodil v nynější Havlíčkově Borové se jménem Karel Havlíček. Přídomkem "Borovský" jen podepisoval své články.

Odjel do Prahy, aby mohl studovat filozofii na univerzitě, ale brzy přešel na arcibiskupský seminář, aby se mohl stát vlasteneckým knězem. Jelikož se však nebál kritizovat vše, co se mu nelíbilo, zanedlouho byl ze semináře vyloučen. S ideou panslavismu odjel do Moskvy jako vychovatel, ale jakmile zjistil, že jsou české představy o Rusku dosti zkreslené a hlavně zidealizované, přešel k "austroslavismu" - myšlence budoucnosti ve společnosti Rakouska, spíše než se zbytkem Slovanů.

Psal anekdoty do rubriky Česká včela v Pražských novinách, které se seriózně soustředily na politiku, a pak začal vydávat vlastní ostře satirickou přílohu zvanou Šotek. Když byly Pražské noviny rakouskou vládou zrušeny, přestěhoval se do Kutné Hory, kde vydával časopis Slovan - poslední ostrůvek svobodné žurnalistiky. Na nátlak Rakouska se Slovanem asi po roce přestal, ale i přesto byl v prosinci 1851 v Německém Brodě zatčen a deportován do Brixenu (to je v dnešních italských Alpách), kde sice dostával plat vyššího úředníka a bydlel v luxusním hotelu, ale byl pod dohledem a nemohl svobodně psát. Po čtyřech letech podepsal slib, že už nikdy nebude literárně působit, a byl proto propuštěn. Brzy mu ale zemřela žena a čeští vlastenci (s výjimkou Boženy Němcové) se k němu po návratu otočili zády. Do roka zemřel na tuberkulózu i sám Borovský.

Jedním z děl Borovského byla kritika Tylova díla Poslední Čech, která Borovského tehdy docela proslavila. Podle něj by se mělo přestat o vlastenectví mluvit, ale začít něco dělat. Tyrolské elegie jsou autobiografickou básní. Elegie je žalozpěv o smutně laděné události, ale tato elegie Borovského je netradiční - nadnesená, kritická a satirická. Křest svatého Vladimíra je nedokončené, ale i tak nejrozsáhlejší dílo čerpající z ruské literatury 12. století. Vypráví o ruském caru Vladimírovi, který krutě zaváděl křesťanství.

Dalšími díly jsou Epigramy - sbírka krátkých veršovaných satirických básniček nebo Obrazy z Rus.

Božena Němcová (1820? - 1862)

Rodné jméno této spisovatelky je Barbora PANKLOVÁ, jméno si pak změnila a příjmení NĚMCOVÁ dostala po manželovi. Rok narození neznáme jistě - sama Němcová uváděla, že se narodila roku 1820, ale jelikož víme, že do školy nastoupila už roku 1824, reálnější je rok narození 1817. Víme, že ji vychovávala rodina Panklových - kočí a služebná. Spekuluje se i o tom, že byla Barbora dcerou sestry jisté kněžny, jelikož se jí dost podobala. Dětství každopádně prožila v Ratibořicích s babičkou Magdalénou Novotnou, která ji možná inspirovala k sepsání jejího nejznámějšího díla. Potom ji vychovával úředník, u něhož se vzdělala. Na nátlak matky se brzy vdala za vlastence a celníka Josefa Němce, jehož povolání vyžadovalo časté cestování. Boženě Němcové se to moc nelíbilo, ale poznala díky tomu české vesnice. Měli spolu čtyři děti. Pražští vlastenci ji přijali s nadšením, jelikož jim do té doby chyběla česká ženská autorka (tou dobou psala z žen jen Magdalena Dobromila Rettigová, která ale psala kuchařky a návody pro švadleny, takže žádný umělecký zázrak). Vlastence to ovlivnilo natolik, že se někteří začali podepisovat ženskými pseudonymy, aby to vypadalo, že máme i české spisovatelky. S Boženou Němcovou je spojován tragický osud nešťastného manželství, ale úplné neviňátko nebyla ani ona - sama měla poměrně dost vztahů najednou. Zemřela v Praze.

V dílech Boženy Němcové najdeme prvky romantismu, realismu i biedermeieru. V duchu biedermeieru především vychovávala - vyzdvihovala dobré vlastnosti Čechů a nabádala k dobrému chování. Nejprve psala vlastenecké a feministické básně a novinové články. Pak napsala Národní báchorky a pověsti a Slovenské pohádky a pověsti. Byly celkem kruté a drastické, jelikož tehdy ještě nebyly určeny pro děti. Dalším dílem jsou realistické Obrazy z okolí domažlického, což je soubor článků do časopisu Květy o domažlických zvycích, krojích, o nářečí, ale i sociálních problémech tamních obyvatel.

Dále psala Němcová kratší prózu, třeba povídky, v nichž se zaměřovala na hledání dobrého člověka, kterého popisovala jako mravně čistého a vlasteneckého vesničana. Mezi takové povídky patří mimo jiné Divá Bára, Karla a Dobrý člověk. V delších povídkách (téměř až novelách) se zase soustředila na sociální otázky, hlavně na nespravedlivé uspořádání společnosti. Tahle složka je ještě realistická, ale všechny příběhy končí dobře, což už rozhodně realistická literatura není.

Jednou z delších a složitějších próz ovlivněných realismem je V zámku a v podzámčí. Popisuje kontrast mezi životem v zámku a životem ve městečku pod ním.

Babička aneb Obrazy z venkovského života se řadí někam mezi povídku a román, někdy se označuje za nedějovou prózu - kvality díla spočívají ve vyprávění, nikoliv v ději. Slovo "Obrazy" v názvu je důležité - dílo se vlastně skládá z jednotlivých obrázků spojených jen hlavní postavou. Babička je také prvním velkým evropským dílem, kde je hlavní postavou venkovanka. Předpokládá se, že je dílo částečně autobiografické - některé příběhy jsou založeny na skutečnosti, jiné jsou značně přikreslené. První pásmo popisuje život a práci na venkově, druhé pásmo se soustředí na popis přírody v různých ročních obdobích a na svátky a tradice. Najdeme zde znaky romantismu (postava Viktorky a její nešťastná láska), realismu (vesnický život a zvyklosti) i biedermeieru (nedějovost, zidealizovanost, výchovná povaha postavy babičky).

Jirka