ŘECKO-PERSKÉ VÁLKY 

Je rok 500 př.n.l. a od Malé Asie (to je dnešní Turecko) až k Indii se táhne obrovská Perská říše pod vládou velkokrále Dareia I. Jak se tak Peršané roztahují, narazí na západním pobřeží Malé Asie na Řeky - konkrétně na Ióny a Aióly - a začnou se s nimi prát.

Naivní Dareios

První krok podnikli Řekové právě v tom roce 500 př.n.l. - během "iónského povstání" povstaly řecké kolonie v čele s městem Milét a s podporou Athén proti Persii. Další velký městský stát, totiž Sparta, odmítla Iónům pomoci. Nejdřív se Řekům docela dařilo a dobyli i Sardy, hlavní město perské satrapie Lýdie. Pak ale zareagoval Dareios a poslal do Lýdie spoustu vojáků a fénické lodě. Do pěti let, tedy roku 495 př.n.l., byli řečtí povstalci poraženi a Dareios poslal posly do Řecka, aby oficiálně uznalo perskou nadvládu...

Kdyby ta válka skončila takhle snadno, neměla by samostatnou kapitolu, takže asi tušíte, že Athény a Sparta se odmítly vzdát. Peršané tím pádem museli pokračovat - přes ostrov Naxos si to namířili do kraje Attika, tedy přímo na Athény.

Úžasné vítězství u Marathónu

Athéňané naštěstí měly velmi dobrého vojevůdce neboli "stratéga" jménem Miltiadés, který znal i perské vojenské taktiky, ale Sparta nedorazila an pomoc vůbec, protože právě slavila náboženské svátky.

Peršané se vylodili na úzké pláni u města Marathón v roce 490 př.n.l. Bylo jich třicet tisíc a Athéňanů jen deset tisíc, ale athénští vojáci začali útočit ještě než se perská armáda zformovala, takže měli časovou výhodu a podařilo se jim zvítězit. Ztratili pouhých 200 mužů a přitom zabili přes 6000 Peršanů! Podle legend vyběhl z Marathónu do Athén posel Feidipidés, aby tam tohle úžasné vítězství oznámil, a jakmile se slovy "Zvítězili jsme!" doběhl, vyčerpáním zemřel. Z Marathónu je to do Athén přibližně 42 km, a proto se olympijskému běhu o této vzdálenosti říká "maraton".

Statisícová perská armáda

Tentokrát ale vzájemnou dohodu odmítli Peršané a válka tak pokračovala dál. Král Dareios mezitím zemřel a Řekům se tak musel pomstít jeho syn Xerxés. Naverboval přes sto tisíc Peršanů a vytvořil z nich na tehdejší poměry jednu z největších armád. Z nejlepších vojáků sestavil elitní jednotku deseti tisíc Nesmrtelných - říkalo se jim tak, protože se jejich počet stále doplňoval. K pěšákům se přidaly ještě lodě a Xerxés mohl vyrazit do Řecka. V cestě mu stál průliv Helléspont - dnešní Dardanely - a tak se Peršané rozhodli postavit kilometrový most z vorů, aby mohli průliv bezpečně a suchou nohou přejít. Jenže přes noc přišla bouře a most strhla, Xerxés se rozzlobil a nenapadlo ho nic lepšího než potrestat Helléspont třemi sty ranami bičem.

Zrada u Thermopyl

Nakonec se ale Xerxés i s armádou do Řecka dostal a v létě roku 480 př.n.l. už si to štrádoval přes Thermopylský průsmyk. Řekové chtěli znovu zopakovat úspěšnou strategii a střetnout se v nějaké úžině, aby se perská převaha nemohla projevit, a tak na Peršany u Thermopyl čekala malá armáda několika tisíc Sparťanů v čele s králem Leónidem. Plán ale nevyšel, protože nějaký řecký pastýř Peršanům údajně ukázal, jak průsmyk obejít. Skoro všichni Sparťané, včetně svého krále, na místě padli. Později zde byl na památku jejich hrdinství vybudován pomník s nápisem: "Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám."

Dramatické finále u Salamíny

Teď se musely na nejhorší připravit Athény. Jejich vůdce Themistoklés sháněl rady ve věštírně v Delfách a tamější kněžka Pýthie mu oznámila, že má důvěřovat dřevěné zdi. Themistoklés to pochopil tak, že ho zachrání dřevěné loďstvo, takže ho nechal rozšířit, aby měl aspoň 300 lodí. Další částí jeho strategie byla evakuace Athén - ženy, děti a starci se přesunuli na nedaleký ostrov Euboia a vojsko se na lodích shromáždilo u ostrova Salamína.

Když Peršané přišli do Athén a našli je zcela opuštěné, město vydrancovali a vypálili. Pak Xerxés poslal svoje lodě do úžiny mezi Salamínou a přístavem Pireus a 28. září 480 př.n.l. došlo ke střetu. Xerxés se boje neúčastnil a bitvu u Salamíny pozoroval z trůnu na pobřeží. Všimli jste si toho slova "úžina"? Přesně tak, Řekové měli znovu strašnou výhodu v tom, že se na ně Peršané hrnuli postupně a ne ze všech stran najednou, takže ani tak nevadilo, že jich bylo třikrát víc. Kromě toho nebyli Řekové unavení po několikaměsíční štrece a taky měli lepší lodě zvané "triéry", kterými mohli z boku vrážet do perských lodí. Řekové tedy u Salamíny vyhráli a další vítězství předvedli v pozemní bitvě u Platají roku 479 př. n. l., přestože pořád bojovali proti dvojnásobné přesile.

Délský spolek a Kalliův mír

Definitivně ale spor Řeků s Peršany neskončil, stále se přetahovali o ostrovy v Egejském moři i o Helléspont. Athéňané vytvořili "Délský námořní spolek" se společnou pokladnou na ostrově Délos, kam měly všechny městské státy přispívat na společné námořnictvo. Sparta se sice odmítla připojit, protože se jí nelíbilo, jak Athény sílí, ale i tak byla koalice úspěšná. Podařilo se jí třeba dobýt zpátky Helléspont, takže Řekové zase měli přístup do Černého moře.

Abychom ale nějak tu řecko-perskou válku ukončili, přesuňme se do roku 449 př.n.l., kdy Řecko a Persie uzavřely Kalliův mír. Podle něj nesměly perské vojenské síly do Egejského moře ani na řecké území v Malé Asii, tedy do pásma 70 km od pobřeží.

Jirka