Druhé období řecké literatury - 5. a 4. století př.n.l. - se označuje jako "attické". Pak přišlo ještě méně významné období "helénistické" (4. až 1. století př.n.l.), které taky nacpeme do téhle kapitoly.
ZPÁTKY
První období se jmenuje archaické.Dramata, tedy divadelní vystoupení, byla nejoblíbenějším druhem literární tvorby, protože měla spoustu výhod: velký počet diváků (až desetitisíce), kteří navíc nemuseli umět číst ani psát, bylo to časově docela nenáročné a dalo se reagovat na aktuální události. Antická dramata měla někdy náboženskou, jindy výchovnou, ale nejčastěji zábavnou funkci.
Divadlo navazovalo na sborový zpěv a začalo jako oslavy boha Dionýsa - s písněmi, tancem i hudbou. Původně šlo o jednoduché výstupy, až později o ucelené hry. Divadlo se skládalo z:
Občas se konaly antické divadelní maratony, trvaly pět dní (první den se zpívaly dithyramby, druhý komedie, třetí až pátý tragédie) a vystoupení hodnotila porota. Herce a básníky platili chorégové (sponzoři) a přidělovali je archonti (organizátoři). Herci v antických dramatech byli vždy jen muži. Nosili masky ("persony"), roucha a paruky. Každý herec měl typicky více rolí.
Antické tragédie čerpaly z mytologie, byly vážné a končily samozřejmě tragicky. Jejich hrdinové měli i negativní vlastnosti a vždy bojovali s něčím silnějším – třeba s osudem, s bohy, se zákony nebo s vlastním svědomím. Hrdina obvykle vykoná něco, za co ho čeká trest, a ke konci umírá, ale objevuje se nějaké morální vítězství. Typická antická tragédie se skládá z pěti částí:
Občas se za tragédie připojovalo humorné "satyrské drama" pro uvolnění publika. Sbor (chór) navíc průběžně děj vysvětloval a představoval veřejné mínění. Střídalo se mluvené slovo, tanec a zpěv a dodržoval se Aristotelův zákon tří jednot:
Dramatik AISCHYLOS je považován za zakladatele antické tragédie. Účastnil se mnohých bojů, a pak o nich psal. Na své první úspěchy dlouho čekal, později se ale stal národním básníkem. Napsal 90 her s historickými i mytologickými náměty, rád psal trilogie, ta nejznámější se jmenuje Oresteia.
DĚJ DÍLA "ORESTEIA"
Orestes vyrostl ve Fókidě. Jeho matka a její milenec zavraždili jeho otce, a protože platilo rčení "oko za oko, zub za zub", Orestes se pomstil a oba dva vrahy také zabil. Kvůli matkovraždě ale propadl šílenství a aby se očistil z viny, odešel do Tauridy. Zde byl zajat a určen k rituální oběti, avšak kněžna, která ho měla obětovat, byla jeho sestra. Svého bratra poznala a prchli spolu do Řecka. V Athénách byl Orestes zproštěn viny.SOFOKLÉS byl básník, dramatik i filozof. Zpočátku i hrál, zavedl třetího herce a napsal celkem 123 her o mezilidských vztazích i občanské etice. Hrdinové v jeho dílech jednají sami, bohové vystupují jen zřídka. Napsal díla jako Antigona, Král Oidipus a Elektra.
DĚJ DÍLA "KRÁL OIDIPUS"
Thébský král Oidipus nevědomky zabil svého otce a oženil se se svou matkou, čímž naplnil věštbu. Když to zjistil, vzdal se vlády, sám se oslepil a odešel z Théb. Jediným, kdo ho neopustil a provázel ho, byla jeho dcera Antigona. Kromě ní měl ještě dceru Isméné a syny Eteokla a Polyneika.DĚJ DÍLA "ANTIGONA"
Antigona na předchozí příběh navazuje. Eteokles a Polyneikos proti sobě bojovali a oba padli. Nový thébský král Kreón nechal Eteokla pohřbít jako obránce vlasti, ale Polyneikovo tělo pohřbít zakázal, coby tělo zrádce. Antigona tento zákaz porušila a za to ji Kreón nechal uvěznit ve skalní kobce. Když se pak nechal přesvědčit moudrým věštcem, že to není dobrý nápad, vrátil se do kobky, ale tam našel Antigonu oběšenou. Sebevraždu zároveň spáchal její snoubenec Haimón, Kreontův syn, a také Kreontova manželka Eurydiké.Třetím velkým autorem tragédií je EURÍPIDÉS. Byl to také i basník a filosof. Napsal 92 her, dochovalo se jich však jen 18. Používal princip "deus ex machina" (česky "bůh ze stroje", bůh se najednou na kladkostroji snese na scénu a vyřeší konflikt) a postavami jeho děl byly většinou ženy, jak napovídají už názvy jeho děl: Trójanky jsou o osudech žen po trojské válce, v Elektře chápe Eurípidés Oidipa jako vraha a zápornou postavu a Médeia je o zradě a pomstě kvůli lásce.
Komedie něco zesměšňují anebo přímo útočí na politické poměry, na morálku atd. Jsou založeny na dialozích a končí dobře. Vznikly z kómosů - průvodů na počest Dionýsa, boha vína a veselí. V těchto průvodech se tančilo, zpívalo a hrály se frašky (původem z Korintu, rozvoj na Sicílii). Na počátku tedy komedie neměly dramatický děj, uprostřed nebo ke konci se hra vždy přerušila a sbor začal zpívat písně k tanci, pronášet žertovné projevy a zesměšňovat konkurenci. Komedie jsou také spojeny se svátkem zvaným "lénaje".
Zakladatelem komedie je KRATINOS, jenž napsal komedii Láhev, ale jeho dílo se nedochovalo. Komedie psal také EUPOLIS a nejznámější je asi ARISTOFANÉS. Napsal komedie Vosy, Oblaka a Lysistrata – v ní se hlavní hrdinky rozhodly neposkytovat mužům sex, aby je přiměli přestat s válčením.
Filozofie, doslova "láska k moudrosti", vznikla v 6. stol. př.n.l. a ovlivňovala myšlení celého Řecka. Později vzniklo mnoho filozofických škol i směrů.
ŘECKÁ FILOZOFIE
Tady jen stručně, povrchně a nudně shrneme tři největší řecké filozofy. Pokud chcete tu zajímavou filozofickou stránku věci, nebojte se kliknout na presokratovskou, vrcholnou řeckou nebo helénskou filozofii.Jedna z nejvýznamnějších postav evropské filozofie. Nezanechal žádné spisy, jeho myšlenky šířili jeho žáci. Sokratés se neupravoval a zdarma vyučoval na ulicích. Za údajné pobuřování byl odsouzen k smrti. Známý je jeho výrok "vím, že nic nevím".
Filozof, idealista a Sokratův žák - jeho myšlenky sepsal v díle Obrana Sokratova. Založil vlastní školu, věhlasnou Akadémii, psal formou dialogů a ve svých dílech rozebíral krásu, lásku a život. Napsal např. dílo Ústava o novém rozvržení společnosti, které vládne filozof a bojovník.
Pravděpodobně největší myslitel středověku, žák Platóna a učitel Alexandra Makedonského. Založil si vlastní školu Lykeoin (odtud pochází slovo "lyceum") a snažil se shrnout veškeré vědění starověku. V díle Poetika formuloval zákon tří jednot (viz výše) a Rétorika popisovala řečnictví. Sepsal ještě Metafyziku, Politiku a další...
Řecký historik HÉRODOTOS bývá někdy nazýván "otcem historie". Zabýval se hlavně řecko-perskými válkami, například v díle Historiai.
THÚKÝDIDÉS se zaměřil na peloponéskou válku v Dějinách peloponéské války. Snažil se je napsat co nejpravdivější, nejvěrněji a bez mýtů.
Profesionálně se řečnilo od 5. stol. př.n.l., hlavně o politice nebo soudnictví. DÉMOSTHENÉS byl athénský politik, právník a skvělý řečník, přestože k tomu neměl předpoklady (slabý hlas a vada řeči). Známé jsou jeho filipiky – řeči namířené proti Filipovi Makedonskému.
Toto období od 4. do 1. století př.n.l. přineslo rozvoj vědy. Alexandr Makedonský zvítězil nad Řeky a na scénu se dostal Řím. Kvalita literárních děl upadala, takže si zmíníme jen sicilského básníka jménem THEOKRITOS, který psal idylickou poezii.
Našli jste chybu? Máte dotaz? Nápad? Připomínku? Pochvalu? Napište nám na info@edisco.cz.