V 70. a 80. letech do literatury vstoupily dvě skupiny autorů - ruchovci a lumírovci. Psaly podobně, ale literaturu chápaly jinak. Jistá Eliška Krásnohorská (viz níže) jednou napsala článek o tom, jak si představuje ideálního českého básníka - jeho tvorba by měla být typicky česká bez zbytečných vlivů ze zahraničí. Součástí jejích článků byla i kritika některých konkrétních českých autorů, kteří se snažili o přiblížení se evropské literatuře, čímž mezi dvěma jmenovanými skupinami vytvořila spory.
Obě skupiny se ve svých příbězích rády vracely do minulosti, až k nejstarším českým pověstem. Často psaly patetickou básnickou epiku, takže například balady, romance a eposy. V jejich dílech se mísil novoromantismus s realismem.
ZPÁTKY
Tyto dvě skupiny spadají pod českou realistickou literaturu. Jestli se potřebujete zorientovat v realismu nebo v realismu u nás, stačí kliknout na tyto samostatné kapitoly. A nezapomněli jste na třetí skupinu - májovce?Ruchovci jsou "školou národní". Pojmenovali se podle vlasteneckého almanachu Ruch, který sestavil Josef Václav Sládek roku 1868 k příležitosti položení základního kamene Národního divadla. Kromě Sládka do této skupiny patřila i Eliška Krásnohorská a Svatopluk Čech. Snažili se propojit literaturu s českými tradicemi a prosazovat na prvním místě vlastenectví a češství - byly pro ně dokonce důležitější než umělecká a jazyková hodnota jejich děl.
Svatopluk ČECH se narodil v Ostředku u Benešova a byl vychován jako vlastenec. Dostudoval (!) práva, živil se chvíli jako advokát, ale brzy přešel k novinařině a spisovatelství - přispíval i do Květů (které chvíli i vedl) a Národních listů. Přispíval i do časopisu Lumír. Většinu života žil v ústraní a doceněn a vyznamenán byl až těsně před smrtí. V rok jeho smrti byl dostavěn pražský most, který byl podle něj pojmenován Čechův most. Psal hlavně epiku a jako správný ruchovec dával důraz na vlasteneckou myšlenku díla spíše než na jeho uměleckost. V jeho díle se objevují i myšlenky panslavismu,.
Ve stínu lípy (1879) je cyklus krátkých veršovaných povídek. Příběh má rámcovou kompozici - pod lípou se sejde několik vesničanů a každý vypráví nějakou povídku s myšlenkou "všude dobře, doma nejlíp".
Lešetínský kovář (1883) je básnická povídka zaměřená na vztah hodných Čechů a zlých Němců, kteří chtějí v Česku skoupit pozemky a postavit na nich továrnu. Nejdéle vzdoruje prototypicky vlastenecký kovář, který se své tradiční rodinné kovárny nechce vzdát. Vesničané se vzbouří, u kováře si ukují zbraně a zabijí majitele továrny. Němci zareagují vraždou kováře.
Písně otroka (1895) je na hraně lyriky a epiky - má dějové úseky, ale jde hlavně o vyznání otroka.
Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (1888) a Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (1889)jsou dvě z Čechových "Broučkiád". Hlavní postavou těchto románů je obtloustlý, povrchní a hloupý pražský měšťan Matěj Brouček, který vydělává na nájmu a nikdy manuálně nepracoval. Svatopluk Čech se takovýmto měšťanům rádoby-vlastencům vysmívá.
DĚJ DÍLA "NOVÝ EPOCHÁLNÍ VÝLET PANA BROUČKA, TENTOKRÁT DO XV. STOLETÍ"
Příběh začíná Broučkovým večerním odchodem z hospody, kde se s přáteli bavil o podzemních chodbách pod Prahou. V noci se propadne do jedné takové podzemní chodby, a když se dostane ven, zjistí, že ocitl v podivné době - všichni mluví a oblékají se vtipně. Je to Praha v XV. století. Brouček předstírá, že přijel z ciziny a Pražané ho s touto dobou seznamují. Jednou se zaplete do budování obranného valu na Vítkově, před bitvou ale zbaběle uteče - je to tedy střet rádoby-vlastence Broučka a opravdových vlastenců z minulosti. Husité Broučka chytí a předvedou před Žižku. Ten Broučka odsoudí k upálení v sudu, ale v tom se Brouček probudí v sudu, do kterého spadl, když odcházel z hospody. Celé se mu to jen zdálo.Eliška KRÁSNOHORSKÁ, vlastním jménem Alžběta PECHOVÁ se narodila v Praze a studovala na dívčí škole. Obdivovala Karolínu Světlou, zejména v ženských emancipačních snahách - přála si dívčí vysoké školy a pomohla se založením dívčího gymnázia jménem Minerva. Dosáhla také toho, že se souhlasem profesorů mohly dívky navštěvovat vysokoškolské přednášky. Nikdy se nevdala a neměla děti. Aktivně psala do novin a propagovala program ruchovců. Byla významnou libretistkou - napsala libreta k operám svého známého Bedřicha Smetany, třeba k Hubičce, Čertově stěně a Tajemství.
Josef Václav SLÁDEK prolíná ruchovce a lumírovce. Narodil se u Berouna, nedostudoval přírodní vědy a po vydání almanachu Ruch odjel do Ameriky - částečně z lásky k cestování a částečně ze strachu před rakouskou policií. Napsal několik cestopisných článků a studií, v nichž rozebíral i americkou demokracii, osudy utlačovaných Indiánů a nejen českých emigrantů v Americe. Po dvou letech se vrátil a věnoval se novinařině, založil časopis Lumír a učil angličtinu. První žena mu zemřela při porodu a krátce po druhé svatbě onemocněl Sládek nervovou poruchou.
Tvorbou se blíží spíše ruchovcům, přestože byl hlavním organizátorem lumírovců. Soustředil se hlavně na lyriku, ale nebyl tak patetický a teatrální jako ostatní. Myšlenky vyjadřoval jednoduše, přesto nejsou nijak povrchní. Inspiroval se vesnickým životem - ideálním Čechem byl pro Sládka pracovitý a odhodlaný sedlák. Psal také inovativní jednoduchou a hravou poezii pro děti a překládal anglické a americké autory, přeložil například skoro všechny hry Williama Shakespeara. Jiskry na moři (1879) jsou jedou z prvních Sládkových básnických sbírek - stěžejní je smutná osobní lyrika se vzpomínkami na první ženu. Selské písně a České znělky (1889) jsou dvojsbírkou - Selské písně inspirované lidovou poezií jsou o vlastenectví se sedláckými motivy, České znělky jsou o aktuálních otázkách a snahách lumírovců.
Lumírovci bývají označováni jako "škola kosmopolitní" a jmenují se podle časopisu Lumír, který byl jednu dobu řízen právě J.V. Sládkem. Mezi lumírovce patřil mimo jiných Vrchlický a Zeyer. Na rozdíl od ruchovců prosazovali "parnasismus" - tzv. "umění pro umění". To znamená, že se nesoustředili na myšlenku, ale na uměleckou hodnotu díla.
Jaroslav VRCHLICKÝ, vlastním jménem Emil FRÍDA, se narodil v Lounech a dostudoval historii, filozofii a románské jazyky. živil se jako vychovatel ve šlechtických rodinách, díky čemuž se dostal až do Itálie. Po návratu se zamiloval do starší Sofie Podlipské (což byla sestra Karolíny Světlé) a nosil jí svá díla. Ona mu je vždy pochválila a Vrchlický tak nabyl dojmu, že je geniálním autorem a později pak nedobře snášel kritiku. Podlipská nakonec Vrchlickému nabídla svou patnáctiletou dceru a on souhlasil a vzal si ji. Vztah s dcerou byl zpočátku šťastný, ale pak našel Vrchlický dopis, ve kterém mu prozradila vše o svém vztahu se slavným hercem. Po mozkové příhodě nebyl Vrchlický schopen psát ani číst a museli se o něj starat přátelé.
Dílo Vrchlického je velmi rozsáhlé, přinesl básnické formy z Francie a Itálie. Nejznámější sbírkou jsou Okna v bouři, ve kterých Vrchlický vyjadřuje své životní deprese a zároveň věří v naději. Básnický cyklus (soubor básnických sbírek) Zlomky epopeje se snaží shrnout kulturní a myšlenkový vývoj lidstva v útržcích z historie. Nevíme ale jistě, které jeho básně do cyklu patří, uvádí se většinou patnáct sbírek balad a lyrických i epických děl. Vrchlický psal i dramata pro Národní divadlo, neznámější je Noc na Karlštejně (1884). Také překládal ze spousty evropských jazyků - Huga, Poea, Byrona, Shakespeara, Danteho apod.
Julius ZEYER se narodil do pražské česko-německo-židovské rodiny, doma s matkou mluvil německy, k češtině ho přivedla až chůva. Studium na vysoké škole nedokončil, hodně cestoval a svá díla cestami inspiroval, působil jako vychovatel v Rusku. Po návratu se přestěhoval do Vodňan, kde sepsal většinu svého díla. Nevyhledával pozornost, byl introvertní, nikdy neudržoval silné vztahy se ženami. Je nazýván "exotickým ptákem české literatury" - jeho tvorba je velmi specifická a vymyká se tehdejším proudům. Zeyer se ve svých převážně epických dílech obracel k dávné historii a minulosti, až k českým legendám a mýtům. Rád používal inverzi - proházení slovosledu - takže nemusí být pro všechny úplně čtivý.
Román o věrném přátelství Amise a Amila (1887) je román o věrném přátelství dvou středověkých francouzských rytířů. Amis pomohl Amilovi získat v souboji princeznu. Amis se oženil s čarodějnicí, které znemožnil kouzlit. Když se čarodějnice osvobodí, Amise začaruje a Amis prosí o vysvobození Amila. Ten ale zjistí, že pro zničení kletby musí zabít své dvě děti. To také udělá, ale Pana Marie nakonec děti zachrání.
Veršovaná sbírka Vyšehrad (1878) obsahuje pět epických básní s náměty z pověstí.
Román Jan Maria Plojhar (1888) je asi nejoceňovanější Zeyerovo dílo. Hlavní hrdinou je Jan Maria Plojhar, který neví, co se životem. V Čechách sní po cizině, odjede tedy na loď, kde se mu ale stýská po domově. Nikdy není spokojený, několikrát se nešťastně zamiluje. V Itálii konečně najde pravou lásku, ale zanedlouho zemře na následky postřelení.
Tři legendy o krucifixu (1895) je soubor tří povídek o utlačování národů - Čechů, Slováků a Židů. V každé povídce se také objeví motiv kříže.
Radúz a Mahulena (1898) je pohádková hra na motivy staré slovenské pohádky o znepřátelených královstvích. Radúz je při lovu zajat na území druhého království a přikován ke skále. Mahulena mu pomůže uprchnout, ale Mahulenina matka je prokleje. Kletbu se ale podaří zlomit a všechno dobře dopadne.
Našli jste chybu? Máte dotaz? Nápad? Připomínku? Pochvalu? Napište nám na info@edisco.cz.